Dříve bylo v Čechách celkem rozšířeno jedno hobby.Zvláště u mužů byla tato záliba docela častá. A zvláště u těch, co to měli blízko do nějakého toho lesa nebo alespoň háje. Mluvím o sbírání a úpravě všech možných větviček, ze kterých se vyloupl, v konečné fázi, samorost.

Většinou se jednalo o člověka, který měl ještě druhého, stejně významného koníčka, kterým bylo kutilství.

Samorosty se dávaly
· na venkovskou zahradu
· do obývacích pokojů
· do nočních vináren
· do rustikálně upravených restaurací.

Většinou měly, ze živých tvorů, připomínat
o lidskou postavu
o domácí nebo divoké zvíře
o přerostlý hmyz
o pohádkovou postavu.

Nebo mohly být věcmi
· častý byl svícen
· vycházková hůl neboli sukovice
· rám na zrcadlo nebo obraz
· věšák na chatu či chalupu
· podstavec kamkoliv, pod cokoliv.

Zvláště v případě, kdy měl samorost představovat věc, která měla i druhou funkci, být k užitku, bylo většinou potřeba samorost poněkud dotvořit. Je pravda, že někdy člověk přírodní výtvor spíše pokazil a nasadil si, se spokojeným výrazem stvořitele, do obýváku takový kýč, že přítomné návštěvy omdlévaly.

Samorosty nejsou pro každého

Ale byli, (a doufám, že ještě jsou), mezi námi lidé, kteří opravdu dovedou přírodě maličko pomoci a její dílo dotvořit tak, že se o výsledku dá s klidným svědomím říci, že stojí opravdu za to.

Jenže k tomu je potřeba mít několik zásadních vlastností a potřeb

1) cit pro dřevo– většinou se totiž jedná o kořen, větev nebo i část kmenu.

2) fantazii – je potřeba se podívat a vidět. Člověk, který ve větvi vidí jen kus dřeva, toho asi moc nestvoří.

3) šikovnost– pokud by samorost dotvářel nějaký Mat, asi by to také dobře nedopadlo.

4) stejně naladěného, nebo alespoň chápajícího partnera – člověk, který přírodní výtvory neuznává, asi moc nadšení projevovat nebude.