Pod službou si můžeme představit nějakou hospodářskou činnost, která uspokojí určitou potřebu lidí. Mezi naše nejznámější služby, které využíváme takřka denně je dodávka vody (studené z vodovodu i teplé z teplárny) a odvod odpadních vod do čističky, provoz výtahu, veřejné osvětlení a úklid veřejných míst v domě, umožnění příjmu televizního a rozhlasového vysílání, umožnění připojení se ke službě Internet, provoz, kontrola a čištění komínů a odvoz komunálního odpadu.

Služby dělíme podle toho, zda uspokojí potřeby kolektivní nebo individuální. Kolektivní služby jsou většinou hrazeny ze státního rozpočtu (hradí to například nějaká obce či stát), individuální služby jsou hrazeny ze soukromých zdrojů.
Kolektivní služby například slouží k obraně státu, justici, školství, osvětlení a úklid ulic apod.
Individuálními službami je například cestovní ruch, kadeřnictví, veřejné stravování, čistírny či nějaké další služby spojené s potřebami jednotlivého člověka.

Služby můžeme charakterizovat několika slovy:
·         Neskladovatelnost – žádné služby nemůžeme vyrábět do zásoby a někde je skladovat.
·         Nedělitelnost – žádnou službu nemůžeme nějak rozdělit mezi lidi a poskytnout jen polovinu služby. Vždy musíme poskytnout pouze celou službu.
·         Nehmotnost – služby nemají žádnou hmotu. Nejsou fyzické, a proto je nemůžeme držet v ruce nebo ji zvážit.
·         Proměnlivost – služba se může velmi často proměňovat. Záleží však pouze na tom kdo, kdy a kde službu poskytuje a zda se změnou služby souhlasí.
·         Nemožnost vlastnictví – celkem logické je, že když služba není hmotná, tak ji nikdo nemůže vlastnit. Nemůže s ní nakládat, jako by byla jeho a ani ji nemůže prodat.

Na většinu služeb jsme si už dnes všichni navykli a bez nich bychom si ani nepředstavili svůj život. Že bychom museli chodit někam do studánky pro vodu či chodit na nesplachovatelný záchod by pro nás dnes bylo něco nepředstavitelné, ale dříve tyto věci byly brány za samozřejmost.